VEIL OF CONSPIRACY - Shape of Grief
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahounem dnes je italská smíšená dvojice dredatých šílenců, jež hraje na kytaru střepy a bicí soupravu používají jako polena, které je zapotřebí rozštípat na třísky. Když vcházím do klubu, akorát se připravuje ten den druhá banda, kterou jsou THE GRAND ASTORIA, ruští mladíci z Petrohradu, snažící se najít formuli na vhodné křížení sedmdesátkového psychedelického rocku a surového stoneru.
Hned z počátku mohu říci, že se jim to tak zcela nedaří. Možná proto, že naroubovat tyto dva žánry smysluplně chce vyšší stupeň alchymie. Výsledek je pak trochu rozpačitý. Na jednu stranu ani dostatečně nehnětá, neboť hutné pasáže většinou rozpouští psychedelická mlha, a ani vás neodvane do halucinogenních sfér rockového požitkářství. Chybí dynamika u bicích i větší zvuková celistvost. Drhnutí petrohradských tak pro mě zážitkově zůstává někde na půli cesty.
Oproti nahrávkám je nedůstojně zjednodušena basa, což mě mrzí, protože ta mě bavila ze všeho nejvíce. Nový basista má u nohou dokonce tahák, aby věděl kdy co hrát, což na suverénním výkonu také nepřidá. THE GRAND ASTORIA se tak dají pochválit například za zdvojenou rytmiku nebo snahu zatáhnout do koncertu klávesy, což ovšem zůstalo na úrovni snahy, neboť ven tento nástroj rozhodně neprolézal.
OvO na tom však zvukově také nejsou úplně nejlépe. Bicí jsou moc a vše ostatní málo. Z nahrávek této industriálně-noise rockové italské dvojky mě vždy právě zbustrované plochy obepínají ze všech stran, dnes jako by jim došla síla. I tak si ale italští veterání zachovali vše podstatné. Auru šamanistického obřadu, neuchopitelnost a bestiálnost. Připadám si v monotónních rytmech jako bych cválal na pekelném oři, který vypouští síru. Stefania hraje obligátně na kytaru něčím, co připomíná střep, dredy šmirgluje podlahu a krabičky s fuzzem a bustrem má nastavené na maximální zkreslení.
Špinavý set má jako vždy jediné místo, při kterém hutnost a neprostupnost jejich hudby poleví a objeví se slunce, a tím je skladba Marie, při které Stefania zpívá bez mikrofonu a melodicky. Přes to je slyšet i v nejzapadlejších koutech klubu. Apokalyptická štiplavá přichuť se však po této skladbě ihned navrací a bestie zvaná OvO rve zbytky klubu svými rezavými zuby. Pro všechny příznivce hudebního podivna nutnost a slast.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.